Říjen 2013

4. kapitola - tajemná džungle

20. října 2013 v 21:00 | Pavli |  Plejády

Kapitola 4

Tajemná džungle

Náhle jsem se ocitla v džungli. Srdce mi zajásalo, džungle jsem milovala. Zrovna jsem se rozhlížela, jestli neuvidím nějakou opičku, když jsem zaslechla dunivý zvuk.
"Alespoň uvidím slona." řekla jsem si a radši šla vylézt na nějaký strom. Než se mi to ale povedlo, přeběhl mi přes cestu velký drak. Uskočila jsem rychle dozadu, zakopla o kořen a spadla na zem. To mě naštvalo.
"Musím se dostat zpátky co nejdřív." umanula jsem si a vydala se po cestě, přes kterou právě přeběhl ten drak.
Dorazila jsem až k jeskyni, z níž vycházelo tajuplné světlo, ale ne světlo dračího plamene, to světlo bylo jiné….
Chvíli jsem váhala, a pak jsem vstoupila do jeskyně.
Šla jsem dál světlem. Cítila jsem, že je to co hledám. Má vstupenka domů, s magickou sílou zdarma. Úplně v zadu v místnosti stála žena zahalená v černém plášti a v ruce držela svíci. Dívala se mým směrem. Má plejáda začala blikat, stejně tak jak stoupal a klesal plamen svíce. Paní se usmála a promluvila:
"Vítám tě, Viktorie. Pomůžu ti v cestě za nalezením tvé magické síly.
Napadlo mě množství otázek.
"Kdo jste? Jak to, že znáte mé jméno? To ještě není konec? Co se to děje s mojí plejádou?" vychrlila jsem je na stále klidnou dámu.
"To nyní není důležité. Máš málo času. Do soumraku musíš najít zdroj své síly, jinak zde zůstaneš navěky. Jako plejáda úsvitu patříš do skupiny ohnivých plejád, Oheň cítíš na míle daleko, dokážeš mluvit s draky a vnést do duše ten krásný hřejivý pocit. To vše ti pomůže na tvé cestě. Důvěřuj svým instinktům, ty tě nikdy nezradí. Vidíš tu sopku východě ostrova? Tam najdeš, co hledáš." ukázala směrem, kterým jsem přišla. Otočila jsem se, abych té paní poděkovala, ta však byla pryč. Rozhodla jsem se to, jak se z jeskyně dostala hodit za hlavu a vydala jsem se za sopkou. Cestou jsem se držela radši vysokých stromů, kdyby se blížil nějaký drak. Už mě bolely nohy, když jsem zaslechla zaúpění. Rozběhla jsem se tím směrem. Na mýtině u vodopádu stál drak.
Horlivě se snažil vzlétnout. Nešlo mu to. Jakoby ho něco drželo. A tu jsem si toho všimla. Pravé křídlo měl zavalené obrovským balvanem.
Měla jsem 2 možnosti. Buď jsem mohla jít dál, abych stihla najít svou sílu, nebo jsem mohla pomoct tomu drakovi. Další zaúpění, tentokrát mnohem beznadějnější než to předchozí. Nebyl čas na dlouhé rozhodování. Ten drak potřebuje pomoc!
Vydala jsem se přes mýtinu. Krok po krůčku tak, aby asi větvička nezapraskala a drak se nelekl. A pak úpění pominulo.
Drak upřel svůj pohled přímo na mě. Nebyl to však pohled výhružný či ustrašený. Ten pohled nenaznačoval nic, ale vlastně všechno. Byl to pohled, co mě provázel dětstvím.
"Inário…" vyslovila jsem to jméno, i když sama nevím, jak mě napadlo. Rozběhla jsem se k dračici a obejmula ji. Konečně jsem ji našla, Ináriu mé dračí já. Nevím, odkud ji znám, a jak, ale je mi to jedno. Je mi jedno, že se začíná smrákat a já nedostanu čarovnou sílu plejád. Hlavně že je tady.
"Inário." opakovala jsem její jméno jako modlitbu a hladila její rubínové šupiny s nádechem letního táboráku.
"Má milá Vik, ráda tě zas vidím, už celé roky tu na tebe čekám. Ráda bych se konečně vrátila do současnosti. Zdejší draci ani neumějí létat! Ne že by nemohli, nechce se jim! Jsou líní a hloupí jako… Au!" zaúpěla náhle Inária.
To mě vytrhlo z pocitu klidu a štěstí, a já si uvědomila, proč jsem se vychýlila z cesty.
"Počkej, pomůžu ti." řekla jsem a pokusila se ten kámen odvalit, ale on ne a ne se pohnout. Nepolevila jsem. Použila všechny své síly, až se nakonec svalil mimo Ináriino křídlo. Po úspěchu jsem pocítila příval energie, který však po chvíli ustál.
Ináriino křídlo bylo naštěstí nepoškozené, ale cítila jsem, že část její duše je traumatizovaná a má velký strach z létání. Rozhodla jsem se jí to říct.
"Nelétat?!? To nejde. Nemůžu být jak ti budižničemové odsud." vztekala se nad svým osudem.
"Pokud mám alespoň nějakou sílu, mohla bych to zkusit přeléčit." přemýšlela jsem.
"Nějakou sílu určitě máš. Zdědila jsi ji po otci." řekla Inária. Už podruhé za ten den jsem zapátrala ve vzpomínkách z dětství. Bylo jich jen pár. A to ty, co přišly spolu z Ináriou. Pak si pamatuji jen dětský domov, kde jsem vyrůstala.
"Dobře zkusím to." rozhodla jsem se. Bylo to těžší, než jsem myslela. Kdybych to měla udělat tady, určitě bychom se nestihly vrátit domů. A při chůzi by to bylo ještě obtížnější.
"Pojď a vylez mi na záda." řekla Inária a nastavila hřbet, který se za svit zapadajícího slunce leskl jako drahokamy.
"To přeci nemůžu!" oponovala jsem.
"Ale můžeš!" nedala se odbýt dračice a já se s ní nehodlala hádat. Nakonec se to ukázalo
jako dobrý nápad. Inária byla skoro v pořádku, když jsem zaslechla šustot listí. Zastavily jsme a naslouchaly. Nic. A v t ránu se z nedalekého křoví vynořil rozzuřený drak. Jediná možnost záchrany byla útěk. Běžely jsme křížem krážem, ale drak nepolevil. Když jsme míjely jeskyni, něco mě napadlo. Drak byl zrovna za ohybem skály, a tak jsme se schovaly v temnotě jeskyně. Po pár minutách jsme se rozhodly vylézt. Draka jsme zřejmě setřásly, ale naskytl se jiný problém. Sopka zmizela.
"To ne!" popadla mě panika. Ale ani na paniku teď nebyl čas. Musela jsem přemýšlet. "Důvěřuj svým instinktům." To mi radila ta tajemná paní z jeskyně.
Proč ne. Uvolnila jsem mysl a zavřela oči. V tu chvíli se skála rozzářila jako meteor a mi došlo, kde jsme.
"Inário, ta skála je vlastně sopka." vyhrkla jsem radostí, že jsme ji neztratily.
"Já vím." řekla nevzrušeně.
"Co? To si to nemohla říct?" nechápala jsem.
"To je tvůj úkol, já jsem tu jen jako průvodce."
"No a nevíš náhodou, kolik nám zbývá času, když jsi teda ten průvodce?"
"Přibližně 5 minut"
"Ale za 5 minut tam nevyšplháme!"
"Kdo říkal, že budeme šplhat." ušklíbla se a vzlétla. V mžiku jsme byly na okraji sopky.
"No vidím, že už jsi v pořádku." podívala jsem se na svou dračí přítelkyni. Když přikývla, rozhlédla jsem se kolem. Přes sopečný kráter vedl dost nestabilní provazový most a přesně uprostřed toho mostu se vznášela ohnivá koule.
"Tak jdi." postrčila mě Inária směrem k mostu.
"Ale co ty?" Nechci tě znovu opustit."
"O mě se neboj. Já se stejně jako ty vrátím domů. Když nepřijmeš sílu plejád, zůstaneš tu na vždy a věř mi, tady zůstat nechceš."
"Dobře. Bude se mi po tobě stýskat." pohladila jsem dračici po čumáku.
"Teď se loučíme, ale brzy se opět setkáme."
"V to doufám." usmála jsem se na Ináriu, vydala se na most, dotkla se kouzelné síly plejád a ukončila svůj úkol. Když jsem se celá ponořila do té ohnivé koule, naposledy jsem se ohlédla za Ináriou. Létala tam a zpátky se zapadajícím slunce za zády. Znovu se mě zmocni ten pocit a já věděla, co bude následovat. Když jsem zavřela oči, nastala tma, jen rudý drak nadále plál v mé mysli jasným plamenem.

3. kapitola - pradávná magie

14. října 2013 v 18:23 | Pavli |  Plejády

Kapitola 3

"Tý dý dý! Tý dý dý!" probudí mě známý zvuk a tak rozmrzele vstanu a zaklapnu budík. Ale co to, ten zvuk ne a ne přestat.

"Mobil!" vzpomenu si konečně, z čeho ten otravný zvuk vychází, a letím ze schodů do obýváku, kde neustále zvoní můj mobil.

"Ahoj Viky. Kde jsi? Vždyť nám za 5 minut začíná zkouška kouzlení." ozve se Týna, která není očividně nadšená z toho, že zas přijdu pozdě.

"Jo, už jdu." řeknu jen, položím mobil a letím se převléct, učesat a udělat další věci, co se obyčejně ráno dělají, ale stokrát rychleji. Nakonec jsem popadla crosant, sedla na kolo a jela ke kavárně Sevan coffe, kde jsme měly sraz.

Týna, Sára, Chelsie, Linsy a Erika tam na mě už čekaly. Ani jsem neměla čas vydechnout, protože jsme se hned rozjely. Jely jsme spletí mnoha uliček, kterými jsem v životě nejela, až jsme dorazily na velký plác.

"Tak jsme tu." řekla nakonec Erika, použila kouzlo zrcadel, které ji umožnilo naklonovat se, aby se mohla každé z nás naplno věnovat.

"Takže Viky." přišla ke mně "pokud se chceš naučit ovládat svou sílu, musíš se naprosto soustředit. Sedni si tady na zem a chvilku počkej." Moc se mi v mé nové bílé sukni na tu špinavou zem nechtělo, ale když to znamenalo, že se naučím používat kouzelnou sílu plejád, tak jsem to riziko podstoupila. Ani sem si nevšimla, že kolem mě Erika skládá do kruhu uhlíky.

Tu mi do hlavy vlétla myšlenka. Ani nevím jak, ale něco tam vevnitř mi říkalo, že se mám pekelně soustředit na jeden uhlík. Podívala jsem se na Eriku. Ta nic neříkala, jen se tak na mě usmívala. Byla jsem rozhodnutá to alespoň vyzkoušet. Dívala jsem se na ten uhlík, až mě oči bolely. Bylo to jako věčnost.

Ale pak, uhlík se rozhořel a spolu s ním i ostatní uhlíky co ležely kolem mě. To však nebyl konec. Uhlíky vzlétly a začaly rotovat. Byla to taková krása, že bych se na to mohla dívat na Vždy. Nešlo to. Po chvíli jsem se přenesla časem i prostorem.

Udělej si vílu....

13. října 2013 v 19:38 | Pavli
Právě jsem narazila na jednu dobrou hru "Dark Fairy Dress Up Game " (odkaz zde).
No nevím co bych k tomu řekla, ale nepřipadá mi to jako normální dětská oblíkačka. Je tam neskutečně mnoho možností...

Protože se mi ta hra líbí rozhodla jsem se sem dát soutěž: UDĚLEJ TU NEJ. VÍLU. (v této hře).
Stačí udělat ve hře vílu, nakonci dejte Save (uložit) a pošlete mi ji na e-mail (pavli2001@seznam.cz).
Vaše výtvory následně dám na blog a proběhne anketa.
Výherce dostane diplomek (dala bych lepší cenu, jenže moc dobrý grafik nejsem)

Tady je pá mých výtvorů:

1) Vodní

2) Upír

3) Smrt

4) Ohnivá

5) Víla noci - a) b)

6) Egypt

7) Bojovnice

8) Svatební nebo Anděl (pozn.: pod šatama má dýku)

9) Já - pokus udělat sebe

2. kapitola - klub plejád

8. října 2013 v 16:06 | Pavli |  Plejády
(Už jsem tady dala 1. půlku, ale dám ji tu znovu aby to bylo pohromadě)

Kapitola 2

Protože byla sobota a bylo krásně, navrhla jsem holkám, že si uděláme piknik v parku a ony souhlasily.
"Mámí, dáš mi peníze na pizzu?" zavolala jsem na mamku, když jsem do piknikového košíku strkala deku, kolu, kelímky a malý notebook, co jsem dostala loni na vánoce.
"Ne udělej si sendviče. V ledničce najdeš všechno, co potřebuješ. Já musím na poštu." řekla a odešla.
Tak otevřu lednici a vidím jen brokolicovou pomazánku, kterou všechny nesnášíme.
"Sakra, už je 9 hodin a sraz je za 5 minut v parku."
Kašlala jsem na sendviče a vyrazila k parku. Holky na mě už čekaly.
"Kde se couráš?" volala na mě už z dálky Týna.
"No, menší zádrhel."
Pak jsem společně s holkama vytáhla z košíku deku a další věci co jsem vzala sebou. Sára měla peníze, tak jsme si koupily pizzu a bylo všechno v pohodě. Po svačině jsem zapnula notebook, najela na tu stránku o plejádách a klikla na zde.
Podle barev našich plejád jsme zjistily, že já jsem Plejáda Úsvitu a můj úlomek hřeje a svítí. Týnin kousek z plejády Přílivu mění barvu podle její nálady a ten Sářin, který je z plejády Úplňku září a uspává. Byl tu však malý problém, úlomky musíme nosit pořád u sebe.
"Mám nápad!" vykřikla Sára "Můžeme kolem nich uvázat provázky a navléknout si je kolem krku."
"A kde teď seženeš provázky." Ptala se Týna, ale to už Sára vytáhla z kapsy 3 provázky a začala obvazovat plejády a my si je pak nasadily kolem krku. Pak jsme ještě chvíli procházely galerii, četly články a pak mě zaujala rubrika "Novinky" tak jsem ji rozklikla. Byl tam jen jeden článek ze včerejška.
Stálo tam:

Nezapomeňte všechny přijít tuto sobotu v 16:00 do kavárny Sevan Coffe.
už se na vás těším
Erika.
"To je dneska!" uvědomila si Týna. "Co kdybychom se tam šly podívat."
"Proč ne. Co ve tři čtvrtě u nás." navrhla jsem, aby se mi nestalo, že zas přijdu pozdě.
"Tak jo." souhlasila i Sára. Pak mi holky pomohly sbalit všechny věci a vydaly jsme se domů.


"Cííín" zazvonil zvonek u dveří. Byly to Týna a Sára. Vzala jsem si mobil a šly jsme. Když jsme přišly do kavárny, bylo tam už plno holek a každá měla u sebe úlomek plejády.
První k nám přistoupila jedna holka o hlavu vyšší než my.
"Ahoj já jsem Denisa. Vás jsem tu nikdy neviděla. Jste tu nové?"
"Ano jsme." Odpověděly jsme sborově.
"No tak to musíte za Erikou." řekla, a když uviděla naše tázavé obličeje, ukázala na černovlasou dívku uprostřed místnosti.
"Dík." zavolala jsem na Denisu, zatím co jsem se drala za Sárou a Týnou, které už byly skoro u Eriky.
"Čau, já jsem Sára a to jsou moje kamarádky Týna a Viky. Jsme tu nové." řekla Sára, která je z nás tří nesmělejší.
"No to vás tu ráda vidím!" začala se s námi bavit Erika. "Jak už asi víte, jmenuji se Erika a jsem plejáda zázraků. Musím vám toho tolik říct. Dáte si kafe?"
Tak jsme si každá dala capuchino a pustily jsme se s Erikou do řeči.
Sotva co se Erika dozvěděla, že bydlíme na Vestonském sídlišti vzala si svoje presso a šla ke stolu na konci kavárny, u kterého seděly 2 dívky. Tak jsme šly za ní.
"Viky, Týno, Sáro to jsou Chelsie a Linsy. Protože jste tu všechny nové a bydlíte ve stejné části města, budete jeden tým a pomocí kouzel z vašich plejád ochráníte úlomky a jejich nové nositele před Skaraby."
Ten den jsem se dozvěděla ještě spoustu zajímavých věcí:
Plejády (dívky s klubu Plejád) jsou ohrožováni Skaraby, tím že jim Skarabové kradou úlomky, aby získali víc energie a síly.
Skarabové jsou k nerozeznání od normálních chlapců, poznat je můžete jen podle aury nebo tetování v podobě švába vzadu na krku. (A já bych dala krk na to, že jsem to tetování už někde viděla. Jen si vzpomenout kde.)
Zastavit jdou jedině pomocí skleněného portálu, který může vyvolat jen 5 plejád, ale ani ten není trvalý. Jinak každá plejáda umí i další účinná kouzla, ne jen proti Skarabům. Taky jsem se skamarádila s Chelsie a Linsy. Chelsie je plejáda čtyřlístku a má pořád štěstí. Linsy je plejáda polární záře a její úlomek svítí a mění barvu (ale nejčastěji je fialový). A nesmím zapomenout, zítra máme s holkama 1. hodinu kouzlení. Už se tak těším!

Nedostatek času a inspirace...

4. října 2013 v 19:20 | Pavli
S začátkem školního roku přestávám mít čas na psaní. A když už si čas najdu napíšu pár řádků a nevím jak dál, tak radši šáhnu po nějaké knize. I když u plejád začínam 7 kapitolu nějak se neumím donutit přepisovat je do počítače.
Z těchot důvodů se tady neobjevují skoro žádné nové články, a tak jsem pro ty, které baví číst mé příběhy přidala do menu kolonku "odběr novinek" aby nemuseli kontrolovat jestli jsem již něco nového napsala....

To je asi všechno.
Pavli Usmívající se

Kulkoj Jack - nikdy nedopsáno

1. října 2013 v 15:06 | Pavli |  Krátké příběhy

Smějící se Kulkoj Jack Smějící se

Za Mount Everestem a nekonečnou Saharou žil malý kluk Jack Kulkoj. Žil sám se svou matkou v rybářském domku u řeky, daleko od města. Peněz mněli málo, proto Jack každý večer usedl k jezírku a chytal žabky, které za svítání prodával ve městě. Jednoho dne žabky už v řece nebyly a Jack ze svou matkou zůstali na mizině. Jacka už nebavilo jen tak sedět doma a jíst chleba co ráno vyžebral v BILLE a rozhodl se že se stane banditou. Když to s hrdostí řekl matce dostala šok a odvezli ji do nemocnice. Jacka to však nezastavilo a šel k loupežníkům se dát do učení.