4. kapitola - tajemná džungle

20. října 2013 v 21:00 | Pavli |  Plejády

Kapitola 4

Tajemná džungle

Náhle jsem se ocitla v džungli. Srdce mi zajásalo, džungle jsem milovala. Zrovna jsem se rozhlížela, jestli neuvidím nějakou opičku, když jsem zaslechla dunivý zvuk.
"Alespoň uvidím slona." řekla jsem si a radši šla vylézt na nějaký strom. Než se mi to ale povedlo, přeběhl mi přes cestu velký drak. Uskočila jsem rychle dozadu, zakopla o kořen a spadla na zem. To mě naštvalo.
"Musím se dostat zpátky co nejdřív." umanula jsem si a vydala se po cestě, přes kterou právě přeběhl ten drak.
Dorazila jsem až k jeskyni, z níž vycházelo tajuplné světlo, ale ne světlo dračího plamene, to světlo bylo jiné….
Chvíli jsem váhala, a pak jsem vstoupila do jeskyně.
Šla jsem dál světlem. Cítila jsem, že je to co hledám. Má vstupenka domů, s magickou sílou zdarma. Úplně v zadu v místnosti stála žena zahalená v černém plášti a v ruce držela svíci. Dívala se mým směrem. Má plejáda začala blikat, stejně tak jak stoupal a klesal plamen svíce. Paní se usmála a promluvila:
"Vítám tě, Viktorie. Pomůžu ti v cestě za nalezením tvé magické síly.
Napadlo mě množství otázek.
"Kdo jste? Jak to, že znáte mé jméno? To ještě není konec? Co se to děje s mojí plejádou?" vychrlila jsem je na stále klidnou dámu.
"To nyní není důležité. Máš málo času. Do soumraku musíš najít zdroj své síly, jinak zde zůstaneš navěky. Jako plejáda úsvitu patříš do skupiny ohnivých plejád, Oheň cítíš na míle daleko, dokážeš mluvit s draky a vnést do duše ten krásný hřejivý pocit. To vše ti pomůže na tvé cestě. Důvěřuj svým instinktům, ty tě nikdy nezradí. Vidíš tu sopku východě ostrova? Tam najdeš, co hledáš." ukázala směrem, kterým jsem přišla. Otočila jsem se, abych té paní poděkovala, ta však byla pryč. Rozhodla jsem se to, jak se z jeskyně dostala hodit za hlavu a vydala jsem se za sopkou. Cestou jsem se držela radši vysokých stromů, kdyby se blížil nějaký drak. Už mě bolely nohy, když jsem zaslechla zaúpění. Rozběhla jsem se tím směrem. Na mýtině u vodopádu stál drak.
Horlivě se snažil vzlétnout. Nešlo mu to. Jakoby ho něco drželo. A tu jsem si toho všimla. Pravé křídlo měl zavalené obrovským balvanem.
Měla jsem 2 možnosti. Buď jsem mohla jít dál, abych stihla najít svou sílu, nebo jsem mohla pomoct tomu drakovi. Další zaúpění, tentokrát mnohem beznadějnější než to předchozí. Nebyl čas na dlouhé rozhodování. Ten drak potřebuje pomoc!
Vydala jsem se přes mýtinu. Krok po krůčku tak, aby asi větvička nezapraskala a drak se nelekl. A pak úpění pominulo.
Drak upřel svůj pohled přímo na mě. Nebyl to však pohled výhružný či ustrašený. Ten pohled nenaznačoval nic, ale vlastně všechno. Byl to pohled, co mě provázel dětstvím.
"Inário…" vyslovila jsem to jméno, i když sama nevím, jak mě napadlo. Rozběhla jsem se k dračici a obejmula ji. Konečně jsem ji našla, Ináriu mé dračí já. Nevím, odkud ji znám, a jak, ale je mi to jedno. Je mi jedno, že se začíná smrákat a já nedostanu čarovnou sílu plejád. Hlavně že je tady.
"Inário." opakovala jsem její jméno jako modlitbu a hladila její rubínové šupiny s nádechem letního táboráku.
"Má milá Vik, ráda tě zas vidím, už celé roky tu na tebe čekám. Ráda bych se konečně vrátila do současnosti. Zdejší draci ani neumějí létat! Ne že by nemohli, nechce se jim! Jsou líní a hloupí jako… Au!" zaúpěla náhle Inária.
To mě vytrhlo z pocitu klidu a štěstí, a já si uvědomila, proč jsem se vychýlila z cesty.
"Počkej, pomůžu ti." řekla jsem a pokusila se ten kámen odvalit, ale on ne a ne se pohnout. Nepolevila jsem. Použila všechny své síly, až se nakonec svalil mimo Ináriino křídlo. Po úspěchu jsem pocítila příval energie, který však po chvíli ustál.
Ináriino křídlo bylo naštěstí nepoškozené, ale cítila jsem, že část její duše je traumatizovaná a má velký strach z létání. Rozhodla jsem se jí to říct.
"Nelétat?!? To nejde. Nemůžu být jak ti budižničemové odsud." vztekala se nad svým osudem.
"Pokud mám alespoň nějakou sílu, mohla bych to zkusit přeléčit." přemýšlela jsem.
"Nějakou sílu určitě máš. Zdědila jsi ji po otci." řekla Inária. Už podruhé za ten den jsem zapátrala ve vzpomínkách z dětství. Bylo jich jen pár. A to ty, co přišly spolu z Ináriou. Pak si pamatuji jen dětský domov, kde jsem vyrůstala.
"Dobře zkusím to." rozhodla jsem se. Bylo to těžší, než jsem myslela. Kdybych to měla udělat tady, určitě bychom se nestihly vrátit domů. A při chůzi by to bylo ještě obtížnější.
"Pojď a vylez mi na záda." řekla Inária a nastavila hřbet, který se za svit zapadajícího slunce leskl jako drahokamy.
"To přeci nemůžu!" oponovala jsem.
"Ale můžeš!" nedala se odbýt dračice a já se s ní nehodlala hádat. Nakonec se to ukázalo
jako dobrý nápad. Inária byla skoro v pořádku, když jsem zaslechla šustot listí. Zastavily jsme a naslouchaly. Nic. A v t ránu se z nedalekého křoví vynořil rozzuřený drak. Jediná možnost záchrany byla útěk. Běžely jsme křížem krážem, ale drak nepolevil. Když jsme míjely jeskyni, něco mě napadlo. Drak byl zrovna za ohybem skály, a tak jsme se schovaly v temnotě jeskyně. Po pár minutách jsme se rozhodly vylézt. Draka jsme zřejmě setřásly, ale naskytl se jiný problém. Sopka zmizela.
"To ne!" popadla mě panika. Ale ani na paniku teď nebyl čas. Musela jsem přemýšlet. "Důvěřuj svým instinktům." To mi radila ta tajemná paní z jeskyně.
Proč ne. Uvolnila jsem mysl a zavřela oči. V tu chvíli se skála rozzářila jako meteor a mi došlo, kde jsme.
"Inário, ta skála je vlastně sopka." vyhrkla jsem radostí, že jsme ji neztratily.
"Já vím." řekla nevzrušeně.
"Co? To si to nemohla říct?" nechápala jsem.
"To je tvůj úkol, já jsem tu jen jako průvodce."
"No a nevíš náhodou, kolik nám zbývá času, když jsi teda ten průvodce?"
"Přibližně 5 minut"
"Ale za 5 minut tam nevyšplháme!"
"Kdo říkal, že budeme šplhat." ušklíbla se a vzlétla. V mžiku jsme byly na okraji sopky.
"No vidím, že už jsi v pořádku." podívala jsem se na svou dračí přítelkyni. Když přikývla, rozhlédla jsem se kolem. Přes sopečný kráter vedl dost nestabilní provazový most a přesně uprostřed toho mostu se vznášela ohnivá koule.
"Tak jdi." postrčila mě Inária směrem k mostu.
"Ale co ty?" Nechci tě znovu opustit."
"O mě se neboj. Já se stejně jako ty vrátím domů. Když nepřijmeš sílu plejád, zůstaneš tu na vždy a věř mi, tady zůstat nechceš."
"Dobře. Bude se mi po tobě stýskat." pohladila jsem dračici po čumáku.
"Teď se loučíme, ale brzy se opět setkáme."
"V to doufám." usmála jsem se na Ináriu, vydala se na most, dotkla se kouzelné síly plejád a ukončila svůj úkol. Když jsem se celá ponořila do té ohnivé koule, naposledy jsem se ohlédla za Ináriou. Létala tam a zpátky se zapadajícím slunce za zády. Znovu se mě zmocni ten pocit a já věděla, co bude následovat. Když jsem zavřela oči, nastala tma, jen rudý drak nadále plál v mé mysli jasným plamenem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Příjdeš tu zas ?

Ano 78.6% (11)
Ne 0% (0)
Možná 21.4% (3)
Nikdy jsem tu nebyl/a ... 0% (0)

Komentáře

1 i-love-winx-club i-love-winx-club | 26. října 2013 v 21:03 | Reagovat

Jůů, tak to je povedený díl :-)  ;-)

2 Pavli / ja17 Pavli / ja17 | Web | 26. října 2013 v 21:48 | Reagovat

Díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama