IBE

2. února 2015 v 16:37 | Pavli |  IBE - Ledově modré oči
Už jsme na místě. Autobus se s trhnutím zastavil. Najednou byl v uličce hrozný nával. Rozhodla jsem se raději počkat. Když se všem podařilo protlačit se ven, měla jsem konečně prostor vystoupit. Jenže jsme do někoho vrazila.
"Au!!" zaječela jsem "Neumíš dávat pozor!" Vzhlédla jsem, abych se mohla podívat, kdo to do mě vrazil. Byl to ten kluk s ledově modrýma očima. Najednou jsem si uvědomila, jestli jsem na něj nebyla přece jen příliš tvrdá. Vždyť já si ho nevšimla stejně jako on mě.
"Promiň, jsem po té cestě dost utahaná."
On jen přikývl, mírně se na mě usmál a galantně mě nechal projít. Možná tu všichni nejsou jen namyšlení spratci. Taky jsem se na něj usmála a vyšla z autobusu. To bylo všude shonu. Ti co tu už studovali, se zdravili se starými přáteli a ti co tu jsou noví, jako já si hledali nové nebo se pomalu rozkoukávali pod ochranou starších sourozenců. Pak zařinčel zvonek a všichni se odebrali do tříd. Bylo už pozdní odpoledne a nás čekala jen 1 uvítací hodina. Taky jsem zamířila ke své třídě. Ještě že byl v brožůrce podrobný plánek školy, jinak bych se tu brzo ztratila.
Ve třídě se pořád vesele bavili, až do příchodu učitelky.
"Tak se tu zase vidíme. Pro ty co mě ještě neznají, já jsem vaše třídní učitelka pro tento semestr. Jmenuji se Martina Riedlová a některé z vás jsem měla minulý semestr na malířství. Třídní učitelku jsem ještě nikdy nedělala, tak jsem si na dnešek napsala poznámky. "Á ano. Bod číslo 1. Vítám mezi vámi vaši novou spolužačku Tiffany Beckstrovou. Tak, která z vás to je?"
Nesměle jsem zvedla ruku.
"Ahoj Tiff. Mám tu pro tebe školní náramek." podala mi tenoučký kus stříbra. "Pomocí něj se zajišťuje tvá docházka, můžeš s ním otevřít svůj pokoj i skříňku, takže ho za žádnou cenu nesundávej. Ale to ti jistě vysvětlili rodiče nebo starší sourozenci." Přikývla jsem, protože se mi nechtělo vysvětlovat, že jsem jediná z naší chudé rodiny, koho přijali. Nestála jsem o lítost. Chtěla jsem si jen jít lehnout.
"To je dobře. Bod číslo 2. Gratuluji Astrid O'Miniové, naší premiantce a nyní i předsedkyni třídy pro první měsíc tohoto semestru. Oznámila učitelka a začala tleskat. Na to se z poslední lavice zvedla blondýnka a roztleskala se celá třída. Proč by ne. Vždyť vypadala jako miss Word, pohazovala vlasy, mrkala dlouhými řasami a na všechny strany posílala vzdušné polibky. Neměla bych odsuzovat lidi podle toho, jak vypadají, ale tahle je rozená herečka a šla by přes mrtvoly, aby dostala, co chce. Když se konečně všichni ztišili, pokračovali jsme dál v programu. Do tabletů, které byly povinnou výbavou každého studenta (další důvod, proč tu chodí převážně boháči) jsme si sestavili základní rozvrh, ke kterému jsme si mohli přidat 3 volitelné předměty. Hned jsem sáhla po malířství s naší třídní, pak jsem si zvolila debatu, ta se může hodit a chtěla jsem i tělocvik, ale v dané hodiny jsem už měla něco jiného, tak jsem si slíbila, že každé ráno budu chodit plavat nebo chat. Třetí předmět jsem si nechala otevřený. Mám ještě celý měsíc, abych si něco vybrala. Stáhla jsem si všechny potřebné učebnice, a pak se vydala s ostatními do jídelny.
Když jsem si vzala večeři (mimochodem zapékané tousty mňam), chtěla jsem si sednout. Vím, měla jsem někoho oslovit a přisednout si, ale byla jsem tak unavená, že jsem si sedla k jedinému bolnému stolu. Byl kulatý a stál přímo uprostřed jídelny. Když jsem si k němu sedla, všichni ostatní po mě pokukovali, ale já to přisoudila faktu, že jsem nová. Měla jsem zdrhnout, protože hned na to se za mnou ozval uštěpačný hlas: "Co si myslíš, že děláš?" Otočila jsem se a uviděla Astrid O'Miniovou s nějakou její partičkou přisluhovačů.
"Jestli ti to ještě nedošlo, tak toto je stůl jen pro elitu. A elita jsme MY! Bayene, Jimbo! Ukažte téhle novce, kam patří." ušklíbla se Astrid. Na to mi 2 kluci z jejich party vzali tácek s jídlem a hodili ho do koše. Chápala jsem, o co tu jde, chtěli mi ukázat, kdo to tu vede a co se stane, když nebudu poslouchat. Nesměla jsem se nechat zlomit, ale zmohla jsem se jen na nenávistný pohled a pořádně si tak prohlédla celou tu tak zvanou "elitu". Mimo Astrid to byly ještě 2 holky. Vypadaly jako dvojčata. Akorát jedna měla vlasy blonďaté, druhá tmavě hnědé. Dále ti dva kluci, Brayen a Jimbo. A ještě někdo. Sluchátka v uších. Červenou kapuci na hlavě. Stál tam s mírným úšklebkem na tváři, který nebyl ani nepřátelský jako od ostatních, ale spíš vyzývavý. Jakoby říkal:
No tak, nenech se. Ukaž co v tobě je.
Jenže já na to už neměla sílu. Rezignovaně jsem vyšla z jídelny, prošla chodbou a zabouchla dveře svého pokoje. Přece jen se mi zdálo, že slyším jejich posměch.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Allex Allex | E-mail | Web | 2. února 2015 v 18:16 | Reagovat

Wow! To je super. Těším se na pokračování. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama