Když zvoní klekání

17. dubna 2016 v 14:51 | Pavli |  Básničky
Můžeš přestat věřit na čerty, duchy a démony.
Ale jak jednou uvěříš na klekánice, nikdy se jich nezbavíš.


Temnotou noci,
zvon kostela zvoní,
dívenka v košilce,
slzičky roní.

Po sedmém zvonění
ji nic nezachrání.
Nemůže usnouti.
Odbíjí klekání.


Pod světlem lampy
tři postavy v kápi,
Hyeny čekajíc,
koho smí lapit.

Nahlíží do oken,
po dětských pokojích,
Dávno je v říši snů,
kdo se jich nepojí.

Krčí se bez šance
dívka pod peřinou.
Třepe se víc a víc
s každičkou vteřinou.

Spatří ji oči,
ty oči hyení.
Nemůže utéct pryč,
tělo jak z kamení.

Vlastní křik neslyší,
zalká se slzami,
Chycena sebrankou,
strachem a hrůzami.

Spatříc ty zuby,
s posledním nádechem,
vše náhle utichne.
Po všech se slehne zem.

Paprsky sluneční
zvon zvoní jak prve,
Na zemi košilka
v krůpějích krve.

----------------------
Pozn. (Au)torky: Vím, že klekánice berou jen děti, co lítají po sedmé večer venku, ale jako malá jsem nechtěla chodit tak brzo spát, tak si tu "povídačku" babička trochu upravila. Horší bylo, že když jsem si myslela, že tam někde venku chodí klekánice, neusnula jsem už vůbec. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama