Dívka bez křídel

17. ledna 2017 v 21:14 | Pavli |  Krátké příběhy
Pozn. (Au)torky: Příprava na sohovku - vyprávění ispirované obrazem Vražda v domě

Výsledek obrázku pro Vražda v domě


Bylo to teprve pár chvil, co slunce vystoupalo nad obzor a městem se neslo kohoutí kokrhání. Nepřekvapilo ji proto, že po stavení se to už dávno hemžilo služebnictvem. Pán domu sice odjel na pár dní do ciziny, ale práce bylo pořád všude plno. Nechtělo se jí pracovat. Tak nerada vypomáhala v kuchyni. Kuchařky jí často hubovaly, že má obě ruce levé. Správcová však přesto trvala na tom, aby se zapojila do chodu domácnosti. Tolikrát se kvůli tomu různě schovávala a nakonec stejně schytala pár facek.

Chvíli uvažovala, kde by se mohla ukrýt dnes, když se ze dvora ozval výkřik. Vylekala se, jelikož poznala hlas jedné z kuchařek. Co se stalo? Neprovedla zas něco? Rychle si svázala vlasy šátkem a vyběhla ven. Na dvoře teď stáli snad všichni. Dokonce i starý učitel zvědavě natahoval krk. Pro jistotu se za něj skrčila a opatrně nakukovala skulinou mezi postavami. Když konečně spatřila důvod toho povyku, bezradně zalapala po dechu. V prachu na zemi, mezi skvrnami po rozlitém víně, vedle mrtvé žáby a pár stébel slámy, ležela dívka. S vlasy barvy kaštanu a sukní rudou jak to víno.
"Kde se tu vzala?" zašeptal někdo.
"Nikdo neví," odpověděl jiný hlas.
"Kdo to je?" ozvala se tentokrát kuchařka.
"Jistě není z města…"
"Víš to určitě? Taky jsem jí tu nikdy neviděl, ale…," nedopověděl starý Hajný, "a pokud opravdu není odsud, jak se tu vzala?"
Chvíli bylo ticho, než se ozvala malá Anička: "Já vím! Já vím! Viděla jsem to. Přišla z nebe!"
"Je to anděl!" vydechla Kuchařka a sepjala ruce, "boží znamení!"
"Vždyť nemá ani křídla," podotkla Správcová.
"A kdo jiný by spadl z nebe!" namítl rozhodně Hajný, "jenže, co s ní teď budeme dělat?"
Všichni se začali překřikovat přes celý dvůr, až to hnědovlásku probudilo a ta zaúpěla bolestí: "Au! Moje noha!" V tu ránu bylo ticho, jen malá Anička radostně zavýskla: "Je vzhůru! Andílek je vzhůru!" Tím oslovením dívku očividně zaskočila, nikdo si toho ale nevšímal.
"Jste v pořádku?" zeptala se starostlivě Správcová. Andělská jen rychle pokývala hlavou, ale když se pokusila postavit, noha se jí podlomila a ona skončila v bolestech opět na zemi.
"Počkejte! Ta noha se musí obvázat. Kláro! Pojď pomoct! Tak Kláro!" zavolala, "kde je zas ta tulačka?" Když si učitel všiml, že se vedle něj Klára tiše krčí, postrčil ji kupředu a jí tak nezbývalo nic jiného než se objevit.
"Konečně. Náš host potřebuje ošetřit. Odveď ji do kuchyně a namaž to kostivalem," řekla Správcová a pomohla jí zvednout tu Andělskou holku. Ta se o ni vděčně opřela a pomalu se vydaly do kuchyně. Naděje na prolenošený den tak Kláře definitivně zmizela. Přesto se neubránila úsměvu, když za sebou ještě slyšela křik Správcové: "A vy nemáte na práci nic? Tady se nikdo nebude ulívat. Honem!"
Klára podle pokynů posadila Andělskou na lavici a pro jistotu i otevřela okno, aby jí zraněná ještě neomdlela. Když pak nanášela mast na bosou nohu Andílka, neubránila se otázce:
"To se andělům vždycky udělají puchýře, když dopadnou na zem?" Když spatřila místo odpovědi smutný úsměv, zastyděla se. Chudák Andělská, přišla za námi na zem a teď musí takhle trpět. Pomyslela si a obvázala jí nohu kusem šátku.
"V nebi musí být krásně. Asi se nemůžeš dočkat, až se vrátíš, co?" promluvila znovu Klára.
"Kéž by…" povzdychla si Andělská a zavrtěla hlavou. Její reakce Kláru nadobro umlčela. Nechápala. Proč se takhle chová? Co se jí stalo? Jenže Andělská nevypadala, že by si chtěla povídat a tak seděly dál tiše. Místností se neslo jen praskání větviček v kamnech, a když se ze dvora se začaly ozývat mužské hlasy, Andělská sebou poplašeně škubla. Když si uvědomila, co se nejspíš děje, rychle přelezla rám okna a chystala se utéct.
"Co to děláš? Počkej! Musíš odpočívat" volala za ní Klára, "Ty se vracíš do nebe? Vem mě sebou! Prosím! Budu hodná! Opravdu." Tohle byla jedinečná příležitost. Představa létání v oblacích jí lákala víc než práce v kuchyni. Bylo to jako sen. A teď se jí mohl splnit. Jen kdyby mohla jít taky.
"Do nebe?" zasmála se však Andělská, "jestli chceš jednou do nebe, tak na mě raději zapomeň!"
Zmizela v ulicích a nechala Kláru bezradně stát za oknem. Tohle opravdu nečekala. Doufala, že jí Andělská pomůže. Zachrání ji. Jenže místo toho utekla. Opustila ji a sama odešla do nebe. To přece Andělé nedělají! Se slzami v očích se dívka zhroutila na lavici. Ze dvora k ní stále doléhaly mužské hlasy a ona se konečně přiměla naslouchat:
"Utekla na vaši střechu. V rudé sukni. Ano, to souhlasí. Kde je ta zlodějka? Nesmí nám utéct! Rychle!"

Oni ještě nevěděli, že Andělská je už dávno pryč. I když, teď se k ní to jméno vůbec nehodilo. Klára ani netušila, kolik se toho muže změnit za těch pár chvil. Hnědovláska už nebyla vůbec Andělská. A chybělo jí k tomu víc než jen pouhá křídla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama