Krátké příběhy

Dívka bez křídel

17. ledna 2017 v 21:14 | Pavli
Pozn. (Au)torky: Příprava na sohovku - vyprávění ispirované obrazem Vražda v domě

Výsledek obrázku pro Vražda v domě

Vězení

3. srpna 2014 v 13:58 | Pavli
10 ..... 9 ..... 8 .....

Už jen posledních pár vteřin.
Konečně vypadnu z tohohle vězení.
Dvacet devět.
Tolik nás tu je zavřených.
A dozorce.
Pochoduje před námi a mluví.
Co mluví?
Netuším.
Vnímám jen pomalé tikání hodin.

7 ..... 6 .....

Jinak je tu ticho.
Nikdo se neodváží vydat ani hlásku.
Všichni dobře ví, co by následovalo i při sebemenčím provinění.
Další hodiny tady.
Hodiny, co se zdají jako týdny, možná i roky.

5 ..... 4 .....

Konečně dozorce ztichne, podívá se na hodiny a vydá jednoznačný povel.
Povel, na který celou dobu čekám.
Rychle si sbalím těch posledních pár věcí co mi zbyly.
Vím, že ty co si ostatní "půjčili" už nikdy neuvidím.
To je mi ale jedno.
Hlavně ať se dostanu odsud.
3 ..... 2 ..... 1 .....

Strach...

30. ledna 2014 v 18:48 | Pavli

Strach…

Prásk! Další rána. Ještě víc se k Lence přitisknu, abych zahnala obavy z toho co se děje venku. Sedíme spolu na dřevěné podlaze naší staré půdy, za světla jediné žárovky.

"To bude dobrý." utěšuje mě Lenka, ale obě víme, že už to nikdy nebude jako dřív. Krčíme se tam na té staré půdě a doufáme, že se dovnitř neodváží.

Prásk! Udeří další blesk tak blízko, že ani nedutám. Z venku slyším volání o pomoc, ale vyjít ven by byla jen cesta do záhuby. Jsme tu v pasti. Prásk! Oblohu stále zmítají blesky a žárovka začíná poblikávat, až nakonec zhasne docela. Po tmě je půda ještě strašidelnější.

"Počkej, někde jsem tu viděla…" řekne Lenka, vyprostí se z mého sevření a začne šmátrat kolem. Po chvíli slyším škrtnutí sirky a místnost ozáří babiččin starý svícen.

"Tak je to lepší. Vidíš tu svíčku, dokud svítí, nemůže se nám nic stát." snaží se mě povzbudit, ale marně. Strach mě hlodá a hlodá. Lenka mě opět vezme do své náruče a začne mě konejšivě houpat.

Pak to uslyším. Střešní okno se roztříštilo na kusy a uprostřed stála ta …

Nic strašidelnějšího jsem v životě neviděla. Drapy ostřejší než břitva se zasekávaly do okenního rámu. Skleněné střepy ani trochu nepoškodily hladkou srst černější než noc. Havraní křídla se leskla ve svitu blesků a její tesáky by překousli i ocel. Jenže já neuměla odtrhnout zrak od jejích očí. Zářily jako dva smaragdy, ale zrcadlila se v nich jenom zloba a pohrdání. Jako by se v tu chvíli zastavil čas. Nikdo se neodvařil pohnout. A pak, ta příšera seskočila z okna a neuvěřitelnou rychlostí zaútočila na Lenku. Nedokázala jsem se ani pohnout. Uslyšela jsem výkřik a to mě probralo. Jenže už bylo pozdě. Příšera párkrát zamávala křídly a vyletěla oknem do noci. Začala jsem plakat. Plakala jsem a plakala a rozbitým oknem na mě foukal vítr, který sfoukl i tu poslední svíčku naděje…

Kulkoj Jack - nikdy nedopsáno

1. října 2013 v 15:06 | Pavli

Smějící se Kulkoj Jack Smějící se

Za Mount Everestem a nekonečnou Saharou žil malý kluk Jack Kulkoj. Žil sám se svou matkou v rybářském domku u řeky, daleko od města. Peněz mněli málo, proto Jack každý večer usedl k jezírku a chytal žabky, které za svítání prodával ve městě. Jednoho dne žabky už v řece nebyly a Jack ze svou matkou zůstali na mizině. Jacka už nebavilo jen tak sedět doma a jíst chleba co ráno vyžebral v BILLE a rozhodl se že se stane banditou. Když to s hrdostí řekl matce dostala šok a odvezli ji do nemocnice. Jacka to však nezastavilo a šel k loupežníkům se dát do učení.

Křídla Motýlů - nikdy nedopsáno

29. září 2013 v 20:19 | Pavli

Úvod

Byla jednou jedna víla. Jmenovala se Rose. Žila se svou kamarádkou Elfínou v sedmikrásovém údolí. I když Elfína byla elfka staly se nejlepšími kamarádkami. Jednou v létě se šli koupat k jezírku. Jako obvykle se bavily o motýlech. Obě chtěly zažít tolik dobrodružství jako právě motýli. Ale žádné víly ani elfové nemohly opustit kouzelnou clonu, která je chránila před nebezpečím. Tu uslyšely křik. Vycházel ze sedmikrásového údolí. Rozběhly se tam, a co uviděly to je velmi
překvapilo!

1.kapitola

Čarodějnice Melisa

Údolí bylo vzhůru nohama. Všichni pobíhali sem a tam a nikdo neví co dělat. Zlá čarodějnice Melisa všechny víly a elfy chytala do svých magických váčků a ti zůstali v zajetí černé magie. Rose s Elfínou netušily jak se Melisa dostala přes kouzelnou clonu a pak si toho všimly. V kouzelné cloně byla velká díra!
"Pomoc!!!" volal někdo. Rose s Elfínou se otočily a uviděly jak Melisa zrovna chytla Roseinu mladší sestru Keisy.
"Už letím, Keisy!" rozlétla se Rose za Keisy, ale Elfína ji zastavila.
"Nemáš šanci zvítězit nad Merisou sama. Riskuješ že zajme i nás!,,
"Máš pravdu. " řekla Rose a slétla zpátky na zem "Měli bychom jít za čarodějkou bíleho ibišku ta jediná nám může poradit."
Tak šly šly. Rychle, ale opatrně aby si jich Melisa nevšimla.
 
 

Reklama